Pamatuješ si na svůj první den v DANREC?
– Ano, vlastně si ho docela dobře pamatuji. Začínali jsme v pondělí u strojů. Pracoval jsem s kolegou jménem Ivan, ale zpočátku jsem byl také trochu odkázaný sám na sebe a musel jsem zjistit, co vlastně mám dělat. Takže to byl docela zajímavý začátek.
Jak ses dostal do DANREC?
– Nějakou dobu jsem byl nezaměstnaný a dospěl jsem k tomu, že se musím zase pustit do práce. Pak jsem tady viděl nabídku na dočasnou pracovní pozici a říkal jsem si, že by to mohlo být něco pro mě. Zpočátku to byla jednoduše dočasná práce bez stanoveného data ukončení. A teď už uplynulo deset let.
Jaký je největší rozdíl mezi DANREC tehdy a dnes?
– Změnilo se toho opravdu hodně. Především v oblasti IT a elektroniky. Tehdy bylo všechno mnohem více postaru. Měli jsme prakticky jen dva počítače a oba byly v kanceláři. Jinak jsme používali bílé tabule, papír a tužku.
Dnes se mnohem více věcí řeší elektronicky. Máme také výrazně více zákazníků, ale zároveň máme lepší systémy, které nám pomáhají mít o všem přehled.
Ve skladu jsi nepracoval celých deset let?
– Ne, začínal jsem ve výrobě. V průběhu let jsem pracoval na různých místech, mimo jiné i na dvanáctihodinových směnách. Nakonec jsem přešel do skladu, což jsem si už delší dobu přál. A tady už zůstanu.
Pracuji tady od sedmi do tří a to mi vyhovuje. Když jsem pracoval na dvanáctihodinových směnách, někdy se stalo, že jsem několik dní své děti skoro neviděl. Když jsem přišel domů, už spaly. Pracovní doba tedy samozřejmě hraje velkou roli.
Co tě přimělo zůstat deset let?
– Svoboda. Není tu nikdo, kdo by vám neustále říkal: „Teď musíš udělat tohle a potom zase tamto.“
Můžete si sami naplánovat svůj den a zařídit, aby všechno fungovalo. Nikdo vám neustále nekouká přes rameno. To je rozhodně jedna z nejlepších věcí na této práci.
Vždycky jsem měl práci, ve které jsem byl hodně samostatný. Dokážu přemýšlet sám za sebe.
Co v praxi znamená deset let zkušeností?
– Hodně. Je spousta věcí, které člověk jednoduše musí vidět a zažít v praxi. Materiály se liší a stroje reagují různě. Postupem času si pro to člověk vybuduje cit.
Když tu pracujete dostatečně dlouho, naučíte se stroje poznávat dokonce podle zvuku. Někdy sedíte o přestávce a najednou si řeknete: „Něco zní jinak než obvykle.“ Člověk jednoduše ví, jak mají věci znít.
Když jste nový a vidíte velký ovládací panel třeba s 500 tlačítky, může to působit neuvěřitelně složitě. Ve skutečnosti ale při provozu stroje možná používáte jen tři nebo čtyři z nich. To se člověk postupně naučí.
Jak důležití jsou kolegové?
– Velmi důležití. Zvlášť když pracujete na dlouhých směnách, jste spolu opravdu hodně. S kolegy trávíte skoro více času než doma.
Je těžké vybrat jednoho konkrétního člověka. Všichni, se kterými jsem v průběhu let pracoval, ovlivnili to, jaké pro mě bylo tady pracovat. Dobří kolegové jsou důležitou součástí práce.
Je něco z uplynulých deseti let, na co obzvlášť rád vzpomínáš?
– Samozřejmě se toho stalo hodně. Ale pamatuji si, jak jednou Martin zacouval s vysokozdvižným vozíkem na trávník. Nepodařilo se mu včas zastavit a celý vozík skončil na trávě. Museli jsme tedy přivézt další vysokozdvižný vozík, abychom ho odtud vytáhli.
Byla to docela legrace – asi hlavně proto, že jsem to nebyl já!
Kdybys se mohl vrátit v čase a dát sám sobě jednu radu pro první pracovní den, jaká by to byla?
– Stejná, jakou dnes dávám novým zaměstnancům: Prvních pár dní se procházejte a rozhlížejte se kolem sebe. Zjistěte, kde co je a jak všechno funguje.
Na začátku může všechno působit velmi složitě, zejména ve výrobě se všemi těmi stroji a tlačítky. Ale člověk rychle zjistí, co skutečně potřebuje.
Zbytek přijde se zkušenostmi.
